====== OSTAŠSKÉ STŘÍPKY OČIMA JEDNOHO Z AKTÉRŮ ====== 
{{ :wiki:chatova_osada.jpg?200|}}

**Úvod**

Představte si, že mám doma ženu, která (ač se mnou slušně vychovaní manželé nebudou asi souhlasit) je tou nejlepší ženou ve mně známém vesmíru. {{:wiki:dscn2381a.jpg?100 |}}A ta žena spočítala, že nás na Ostaši bylo přes sedmdesát. Z toho asi 30 dětí. Slušný. Pak si taky představte vojenskou přehlídku pancéřových vozidel (nebo oslů) kombinovanou se sborem sólových zpěváků a máte poměrně jasný obraz o tom, jak na Ostaši hrály kytary, housle, violoncello a pěl několikahlavý sbor. Zkrátka bylo, nebylo….

**Kapitola první: Vzpomínka na kamaráda**

{{:wiki:dscn2273a.jpg?200 |}}Měli jsme dobrého kamaráda, navíc skvělého parťáka na laně. Já osobně jsem s ním v Teplicích prožil krásné chvilky v Údolní spáře na Hlásku a v Kalamárce v Martinských stěnách. V hlavě mi vzpomínka na něj zůstane na vždy, ještě by to chtělo nějakou tu vzpomínku ve skalách. Tak tedy kovárnu na záda a valíme pod linku, kterou jsem měl vyhlédnutou z minulého roku. Ježišmarjá kruhy. Někdo to udělal. Představa o cestě byla jasná, klasická linka, nic moc těžkého. Zklamání bylo, ale nová linka nalezena jest a už se sápu na hrb Vaškovi a zavrtávám první navrtávák. Vedle kruh a už to hezky tvrdne. Půlhodinky zevlování a teď je ten správný čas vyzkoušet si, co že se to ta Blanka na té své škole naučila. Ač zmiňovaná ještě vysokoškolského diplomu v oboru geologie nedocílila, už ho vrací. Hrot, který podle všech dostupných analýz a výzkumů, měl se poroučeti do údolí, vesele odolává až půlmetrovým tlamám obrovitého a obtloustlého horolezce. Tento sune se vzhůru a za hlasitého nadávání, byvše zamotán do smyček, na jedné z nichž vrtačka visí, vrtá díru na druhý kruh. A už je tu bouřka. Ze všech stran stahují se mračna, obecenstvo mizí, skály utichají. Tiché usínání mezi občasnými kapkami deště ukončuje rozhodnutí linku dokončit. Ještě hodiny a další hodiny a další hodiny a je tu slaňák s knihou, ve které se po přelezu druhého v pořadí, objevuje: „Nebe nepočká IXa, věnováno památce na Filipa Zahradníka, tragicky zesnulého ve Vysokých Tatrách v červnu 2012.“ Důstojná linka, u níž se z klasické plánované šestky vyklubalo ono IXa po zjištění, že sousední lehčí cesta je za VIIIc. {{ :wiki:dscn2277a.jpg?200|}}Zbytečná čísla…ale to už nám pěkně leje, takže to bylo na poslední chvíli. (Slušelo by se možná napsat o cestě něco více: najdete jí na věž „Slunečná“ v části teplických skal zvané „Bašta“. Jedná se o pěkné stěnové lezení po velkých chytech bez stupů a následující krok za boule. Po dvaceti metrech se dvěma kruhy a hodinami se cesta napojuje na cestu „Pod slaněním“. Autory jsou Petr Resch a Vašek Sýba.)

**Kapitola druhá: Jak na Starostu**

Jednoho dne jsme vylezli na Starostu a to rovnou nejparádnější linkou, tedy cestou Slunovrat. To se seběhlo asi takto – kluci nejprve vykoupili spárové rukavice u Čady v Teplicích a pak jsme se ocitli pod stěnou. Nahoru od turistické cesty vede asi 45 metrů vysoká spára všech rozměrů až po kousek komínu, jenom ne rozhodně na žábu. První kruh asi v patnácti, druhý kdesi v nedohlednu v místech, kde spára končí. Obalen jsa vším možným, vyrážím vstříc dobrodružství. Cesta má v průvodci hvězdičku a to rozhodně oprávněnou (dal bych i dvě). Procházející davy turistů mohou sledovat boj drobné postavičky mizící různými částmi těla do útrob pana starosty a klející tu nad zavklíněným kolenem (hrozícím amputací nohy), tu nad špatně uvázanou koulí z lana nazývající se dětská hlavička (v originále Kinderkopf). Víc hlav, více rozumu, více hlaviček, více jištění…a tak dále a tak dále, až je tu kruh na konci spáry. Postupně se do štandu dostávají i další postavičky, zatímco nahoře už část družstva oplácává vrcholovou plotnu. A vrchol a knížka. A v ní obtížnost VIIIc saských, namísto VIIc pěkně poctivých starých českých. Ale to je jedno, rozhodující je ta CESTA. A samozřejmě aktéři tedy já, Vašek, Adam a Jirka, u kterého stále ještě vítězí nostalgie nad starými časy v jakémsi pražském oddílu nad pragmatismem, že nejlepší oddíl, je ten berounský.

{{:wiki:dscn1964a.jpg?200 |}}**Kapitola třetí: Cikánka**

Potkali jsme Cikánku. Stála tam vyzývavě kousek od vrcholu hory Ostaš. Vystřídalo se nás na ní dobře patnáct. Včetně žen a dětí. Psa jsme přivázali a tak dole vyl a hrabal si díry. Doporučení: Na Cikánku je dobré si vzít rukavice! (aby snad nedošlo k mýlce – Cikánka je nejvýraznější věží Ostaše).

**Doslov**

No semlelo se toho, že by to na knihu vydalo. Tak třeba Péťa a Jindra Reschovi lupli na druhém 7- v kuse, Blanka dokonce 7+!!! Jindra poctivě vyváděl a tahal za sebou kroužek spokojených spolulezců a spolulezkyň. No a Venca Sýba – ten to prostě valil (aniž by se nalil). „Plechová slepice“ za IXb a další devítka a nějaký osmy. Taky jsme si užili Šmíďákův „Direkt Skiklubu“ na Sokola, parádní spáru za VIIc, abychom pak mohli s hrůzou sledovat, jak Čenda smýká komín „Traverzové“ na stejnou věž. A taky jsem hapal. Vypochodoval jsem ze stěny s háčkem při zavrtávání kruhu. To vás tak pěkně vykatapultuje do prostoru, že na nějaký kontrolovaný pád můžete zapomenout. Brrr. Kdo chtěl boulderovat, boulderoval, bylo na čem; kdo chtěl baštit borůvky, nebaštil, ale cpal se, bylo čeho; kdo se chtěl opalovat, měl prostor; kdo chtěl prát, byla k dispozici aviváž…A určitě jsem na něco zajímavého zapomněl, ale na to už mám pomalu nárok…{{ :wiki:dscn2353a.jpg?200|}}

Petr Resch, srpen 2012

(ježišmarjá, taky jsem visel na kládě, skoro bych zapomněl – to Vás tak v rámci doprovodného programu Fesťáku pověsí za ruce na oblou kládu nad bazének a čeká se, až uzrajete, tohle opakujete donekonečna v pavouku soutěže, až porazíte všechny sprosťáky, co se vás snaží setřást – moc zábavné, teda pro publikum určitě, uf)