Ádr

Nedávno mě Jirka vytáhnul do Ádru, prý pojeď, nevadí, že lezeš h…o. Zprvu se mi moc nechtělo, je to daleko, spousta peněz za benzín, když se jede s celou rodinou. Jet na jeden den mi nedovolí mé svědomí (uhlíkoá stopa). Jet na víc dní bez rodiny nechci. Celé váhání rozetnul Dan, který jel i s dětma. Byla to bomba. Počasí vyšlo na jedničku, potkal jsem spoustu známých tváří a příjemně se naladil na Ostaš. Nakonec padla i vež na prvním a já si zase uvědomil, v čem jsou písky tak senzační.
Asi tím vším dohromady, spaní v horolezeckém kempu, večerní pařba s muzikou a machrování u piva. Těžko hledat dobrodružnější výstupy, než se dají poslouchat právě v lezecké hospodě. Ráno nás pak tahá slunce ze stanu (mě teda děti z postele penzionu – Matěj byl nemocen). Snídaně v trávě. Při výběru dnešní oblasti se už ramena trochu shrbila. A pak se vyráží, všichni společně k myší díře a dál do skal. Kluci jdou stavěním na Kata. Zní to famózně. Pod skalou se řadí tři urostlí borci, další dva na jejich ramena, a pak přijde mistr. Opatrně se vyplíží po jejich zádech až tam vysoko k prvnímu chytu, zbývá mu asi 4 metry k prvnímu jištění. Obdiv! My máme doporučeného Vinetoua. Cesta k němu je tak akorát, aby děti cesta bavila a zároveň se pěkně unavily. Zděnka přebírá roli pečovatelky.
A mě s Danem chytá touha dobyvatele. Prohlížíme naše šance, pěkně ze země: „Dole spárou, výše komínem na balkón ke 2. Kruhu cesty číslo 2. Dále šikmo vlevo (kruh) a stavěním na vrchol.“ Začátek je jasný a vypadá ok, ovšem balkony už jsou tam dva, vpravo i vlevo, zbytek vidět není. Vzpomínám na legendárního Bloudila… A jdu na to. Spára není vůbec lehká, ale konečně jsem u erární smyce. No, baťoh by udržela. Ale mě neuklidnila. Musím se uklidnit sám. Opakuji si, že je to položené a lehké. Pomalu se sunu výš, jde to. Konečně dávám tutovou smyčku. Kousek výš a jsem v komínu – „Z toho se nedá vypadnout!“ Ven asi ne, ale vnitřkem by šlo letět slušně. A smyčka už je zase 10m pode mnou. Mám sucho v krku. Právě tohle sucho je na písku asi to nejlepší – maximální soustředění. Teď a tady, nic víc. Dávám hodinky, finální překrok a jsem na balkóně. Při pohledu na rajbas nade mnou doufám, že Dan si dá druhou délku. A vím proč! Dan chvíli nadává, přešlapuje a nakonec v pokřiku Tarzana dobývá vrchol. A že je o co stát! Třeseme si rukou na vrcholu parádní 35m vysoké věže. Jezero jako na dlani. Slunce svítí, a svět nám leží u nohou.

Hore zdar, Adam

PS Berte to jako takové lákadlo na písek, kdo tam nebyl, měl by si to zkusit. Je to fakt výjimečné! Určitě pojedu ještě v červnu buď do Ostrova, nebo do Příhraz, kdyby se chtěl někdo připojit, jste srdečně zváni. No a na Ostaš, to je asi nejlepší akce naší sezóny, tu si nenechte ujít.

 
Nahoru
adr_adam.txt · Poslední úprava: 2012/06/13 06:31 autor: Daniel Veleba
 
 
CC Attribution-Noncommercial-Share Alike 4.0 International
chimeric.de = chi`s home Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0