ODDÍLOVÉ TATRY 2014 ANEB „TO BYLO VČERA“

S blížícím se koncem února pomalu přichází lehké brnění v žaludku spjaté s tradičním výjezdem HO Beroun a jeho přátel – zkrátka všech Tatranců a Tatranek, jak pravidelné účastníky akce hrdě v e-mailech oslovuje nehynoucí pořadatel Bobo – do Vysokých Tater. Co naplat, rychle házím svršky, spodky, čokoládu, rozinky, mačky, cepín a hodobožový spacák od „Rákosky“ do roztrhané, dálkami unavené krosny, trpělivě přečkávám konzultaci mé disertační práce, běžím domů, beru krosnu, zbytky sebevědomí, loučím se s Františkem Ferdinandem Andílkem Bobkem I. (známý také jako Fanoušek, Fandí, Bobš, Láska, Prase jedno hnusný, Pochcánek apod.) a mažu na vlak. Jako obvykle vyrážím s denním předstihem, abych v Podtatranské kotlině nasála atmosféru hor před začátkem samotné oddílové akce. V pátek se aklimatizuji výstupem na Térynku, abych se v sobotu mohla s plnou polní vydat do sousední Velké studené doliny, tentokrát na Zbojandu. Mimochodem, konečně přicházím na to, pro koho jsou vlastně uváděny časy chůze na turistických ukazatelích ve Vysokých Tatrách: pro mě s těžkou krosnou na zádech, mačkami na nohách a v podmínkách viditelnosti sotva k další tyči…

V sobotu odpoledne se na Zbojnícké chatě konečně setkávám s Pumpou, který někde v dolině (rozuměj v hospodě) nechal zbytek výpravy. Želvovo svátek se zkrátka musí řádně zapít ještě před samotným výstupem na chatu. Nahoru se potom postupně trousí čtveřice: Bobo, Helča, Gabo a naše kamarádka – nikoli včelka Mája – ale obvykle chrápající, leč roztomilá Želvička. V této sestavě společně trávíme první večer a také nedělní lezecko-technický výcvik pod svědomitým vedením téměř zcela proškoleného Pumpy. Do příště natrénujeme už jen trhliny a bude to kompletní. Na lekci štandování a bezpečného slaňování (co jiného bezpečného lze taky v Tatrách provozovat?!) přijíždí Klavído, zapomenuv Koudyho na chatě objímajícího kamna, která stejně nehřejí. Nedělní večer již trávíme v konečném počtu osmi Tatrankářů a -ek. No, byly i roky, kdy se nás tu u hranatého stolu scházelo více…

V pondělí ráno běžím před chatu spolu s několika Anglány fotit kýčovitý východ slunce, zatímco ostatní si ještě nechávají zdát o nadcházejícím výstupu na Javoráky. Ten zanedlouho zahajujeme v různých skupinkách na několik způsobů. Již od včerejška má o výstupu zcela jasnou představu snad jen Pumpa – stále ještě přemlouvá krunýřovité zviřátko na vyhřátý pětkový pilíř. Želva, snad pod pohrůžkou, že mu bude za trest smočen krunýř v borovičce, nebo z nadšení, že si svůj krunýřek opálí na sluníčku, nakonec k výstupu svolí. My ostatní tvoříme dvě trojky (na lezení, na co asi?!) a sápeme se zasněženým žlabem přes skalní práh. Poté, co Klavídovi, jak to říci slušně, nepříjemně zatáhnu za sedák, když mi pod hrotem mačky padá poslední ledový stup na skalním prahu a dál už to jde jenom pěstí do firnu, a Gabo je slimáčí rychlostí plukovníka doveden k nepříčetnosti, dobýváme sedlo pod vrcholem. Vrcholové družstvo v zastoupení mojí a Klavídovy maličkosti o půl čtvrté pokořuje Velký Javorový štít, pořizuje povinné fotky „tatranského moře“ a přidává se k sestupujícímu zbytku skupiny. Večer je vzhledem k Pumpovo a Želvovo počínání ve stěně vyhlášen konkurz na spolulezce, který zítra s Pumpou sundá pytel. Ochotníci mezitím rozehrávají divadlo: Helča: „Snad jsme se včera na něčem dohodli, “ Gabo: „Ale,“ (usrkne půlku půllitru piva a pokračuje) „to bylo včera…“ Éterem se nese hurónský smích. Plukovník je unaven. Konkurz na Pumpovo spolulezce nakonec vyhrává Gabo, snad pod hrozbou toho, že bych pytel musela následujícího dne sundávat já, což z hlediska vyššího principu mravního již od začátku vylučuji…

Gabo s Pumpou v úterý na pilíři pytel vskutku sundávají. Bobo s Helčou dosahují, ač v dolině, hned čtyř vrcholů (určeno dle počtu prezervativů s minimální dobou trvanlivosti do prosince 2014 v Bobově lékárničce). My ostatní trávíme restday výstupem na Kupoli. Dobývání Bradavice se zvrhává ve strašnou narozeninovou pařbu v Sedle pod Kupolou. Koudy vytahuje chlast (rozuměj půldeci Mozartovy koule), Klavído sladkou tyčinku a všichni mě chtějí horlivě líbat… A večer nadvakrát sfoukávám svíčku na dortu, alias buchtách na pare – tímto děkuji všem nezištným dárcům, kteří mi udělali nevyslovitelnou radost!!! – Narozeninovou oslavu doprovází zapíjení sundaného pytle. Máme to i se striptýzem a poléváním Želvovo krunýře borovičkou. Ušetřeno není ani Gabovo nikdy nepáchnoucí bambusové tričko. Ochotníci hrají další dějství tatranského seriálu.

I přes pokračující únavu musíme ve středu do hory. Probouzí nás další kýčovité slunce, někoho spíš až bolest hlavy a kocovina… Jelikož výstup na Streleckou vežu Levým pilířem za IV zabírá Robert se zbytkem, Pumpa si se mnou chce dát svůj restday v podobě výšlapu na Slavkovský štít. Kroutil píše, že je to hřebenem na vrchol za I. Cajky proto necháváme na chatě a jdeme nalehko. Shoda okolností nebo snad mé šnečí tempo vedou k tomu, že Kroutil kecal a my stojíme pod hřebenem bez cajků, které by se zrovna hodily… Zdoláváme alespoň Vrchol blaha (Slavkovská kopa) a Východnou Slavkovskou vežu. Pumpa mi celý den názorně ukazuje, co to znamená být jednou dole a jednou nahoře. Z přechodu hřebene se stává nekonečná série stoupání a klesání – aneb „nad hřebenem pod hřebenem nikdo nesmí stát nebo dál nebudu hrát…“ – Zatímco s Pumpou pumpujeme na hřebeni krev do žil, plukovník Koudy a Želva chytají bronz na „želvích kamenech“ v Rovienkové kotlině a Bobo a spol. střízliví u prvních štandů na Strelecké veži. O půl šesté večer přichází Želva do našeho zatuchlého, leč útulného, kamrlíku se zděšením v očích a slovy „Slyšel jsem: ‚Zruš!‘“. Od té doby je jen otázkou času, kdy Pumpa vypůjčeným dalekohledem vypátrá skupinku šašků ve stěně, které půl hodiny před večeří k dolezu zbývá asi půlka stěny. Při vzpomínce na ranní rozpravu s Robertem o tom, kdo má a nemá čelovku se o mě pokouší další škodolibý hurónský smích. Kdopak si ji asi schválně nevzal… Tři světlušky a čtvrtá bez světélka, co se už asi nebude smát poslední, bloudí nocí k chatě. O půl deváté jsou tu jak na koni. Půllitry piva, které do sebe Gabo klopí po prvních vteřinách od příchodu do chaty a rozpačité pohledy našich vrácených kamarádů netřeba komentovat.

Ještěže je ve čtvrtek hnusně (promiň Pumpo). Ruším výstup na Streleckou vežu a konečně si po dopolední procházce na Zbojnickou kopu dávám šlofíka. Sotva ale vytuhnu, Kouďák je zpět ze sólovýstupu na Svišťový štít a Želva se škemrající o Endiaron vrací se zažívacími potížemi od ledů z doliny, kde zanechal Klavída s Pumpou. Trojka Helča, Gabo a Robert mezitím lezou na Krsaný roh. Nakonec se dělá i pěkné počasí a my bilancujeme, jestli mě zítra Pumpa vytáhne na tu Streleckou nebo to v případě počasoidního hnusu zabalíme. Celou noc svítí hvězdičky. Ráno už ale za okny svítí sněhové vločky. Vítr jimi občas mrští do tváře, když se člověk klouže ke kadibudce… Ještě před snídaní jsou Pumpa, Želva, Klavído a Koudy sbaleni. Já balím jen pomalu. Zbylá trojice, namlsaná z Kresaného rohu, tu chce vydržet do soboty. Kdo ví, jak pochodí?

…

V pátek odpoledne přijíždím v dešti do Važce, smáčím své rybí ploutve ve vaně, lížu rány, odlepuju paty a vzpomínám na krásné chvíle tam nahoře. Čeká mě zase ta hnusná šeď pražského domova. Je to vůbec domov? Co když jsme v těch horách víc doma než tady? V placatém špinavém uspěchaném bordelu, čemu, snad jen z povinnosti, říkáme „domov“?

Horám zdar!

— Blanka Pechačová 2014/03/07 13:19