Oddílové Tatry 2019 - Aneb o tom, jak dal Želva platíčko

Nevím, proč. Vždycky se k něčemu zavážu, a pak sotva pár dní před termínem honím řádky. Dneska je to honění (řádků) ovšem příjemné. Zavazující, ale příjemné. Nutí mě vrátit se o pár týdnů zpátky, pryč od betonové džungle, daleko od pozemských povinností. Vracím se tam, kde jsou jen terénkozy těmi nejlepšími horolezci a kde platíčka Tatranského čaje přistávají na stole jedno po druhém, zkrátka tam, kde si každý z nás připomíná, pro co žije. Vracím se do hor. A vy jste dnes srdečně zváni jíti se mnou!

Letošní oddílové Tatry pro mne ve vzduchu visí jako mantra už dlouhé tři roky. Nejdřív jsem byla v Irsku, pak zas na neschopence. Snad už letos konečně opět obejmu dřevěné zábradlí před Téryho chatou (to nikoli z nadšení, ale spíše z praktických důvodů zachycení pádu na zledovatělých schodech)! Snad už konečně procitnu ze snu panelového sídliště a vrátím se alespoň na okamžik tam, kam patřím, tedy do hor a k mým nejbližším přátelům, oddílovým bardům, kteří si nenechají tuto jedinečnou akci ujít. Už dávno před akcí ale vím, že se opět nezúčastním na 100 procent.

V pátek 22. 2. 2019 vyráží nočním expresem na Slovensko skupina pěti - slovy pěti - lidí – Robert, Anička, Gabo, Pitrs a Tom. Ano, nejsem mezi nimi. Tentokrát jsem však nevyrazila napřed do Važce, jak tomu bývalo v letech studentských, nýbrž se poctivě připravuji na praktickou výuku jógy v rámci víkendového bloku instruktorského kurzu. Už o józe nechci ani slyšet, když v neděli večer nasedám do téhož expresu a z batohu mi čouhají mačky a cepíny. Hory, to je nejlepší jóga, pomyslím si v ten okamžik. Díky načasování na nedělní noc mám po celou cestu dvojsedačku pro sebe, takže se jen průběžně vrtím, než dorazíme do Štrby. Potichu si balím věci v zavazadlovém prostoru, a zatímco vyjíždíme ze stanice, na mě jeden nezkušený pasažér poněkud vyděšeně vyštěkne: „Toto je ako Štrba lebo čo?“ – Za oknem pozoruji důvěrně známé ubíhající nádraží a polohlasem (trochu škodolibě a lítostivě) pravím, že hej, čo by to bolo iného…

V Popradě vystupuji spolu s cestujícím, který asi při hodinách drážního zeměpisu nepobral příliš rozumu a hbitě mířím k pokladně a pak k automatu na kafe. Ještě před tím chvíli váhám, jestli to nevzít v opačném gardu, ale nakonec racionalita vzít si kávu do električky se zakoupeným lístkem převáží nad ujetou električkou a hodinou strávenou na popradském nádraží, byť s kafem v ruce. Ve Smokovci čekám, nikoli na Godota, ale na východ slunce. Ve staniční čekárně do sebe klopím jogurt s banánem, zatímco se za okny rozednívá. V šest hodin vyrážím ze svého bivaku do hor. Ještě u dolní stanice lanovky mě zastavuje ledovka, roztažená po celé ploše chodníku, tudíž poněkud předčasně nazouvám mačky a zdržuji se. Cesta na Hrebienok je ovšem za odměnu! Vycházející slunce líně olizuje svahy Slavkovského štítu a barví je do oranžova. Krosna na zádech jakoby těch prvních 60 minut chůze neexistovala. Za dvě hodiny už to vidím jinak.

Kdybych se na Zamce zastavila na kafe, můžu tam rovnou přespat, pomyslím si. A tak s vidinou informace, že vrcholový tým postupuje do Baranieho sedla, pomalu vzlínám nad kosodřevinu. V Malé Studené dolině mě nemilosrdně olizuje zesilující vítr. Čím jsem výše, tím je vítr nepříčetnější. V hangu jdu deset kroků nahoru, načež mě vítr láme v pase a pocitově sráží devět kroků dolů. Cesta hangem je nekonečná a vyčerpávající. Vymlouvám se na svůj věk, těžkou krosnu, línou prdel, než mi konečně dojde, že v tom větru je to minimálně dvojnásob náročnější. Konečně přicházím na chatu. Za mnou vchází podivný muž, který byl venku nalehko jen s hůlkami. Chvíli si mě prohlíží a pak konečně spustí: „Nejsi z Berouna?“ „No, z Berouna ne, ale patřim tam. Ty jsi Pítrs, viď?!“ „Jo, jo…“ Dále pokračuje konverzace na téma povětrnostních podmínek a toho, že ač je už před jedenáctou dopolední, vrcholový tým teprve vzlíná žlabem do sedla. Magoři, říkám si. Jdeme si s Pítrsem sednout na kafe a já konstatuji, že si jen na chvilku lehnu a pak půjdu přes pleso ostatním v ústrety. Nějak to už ale nestihnu… Všichni se vrací ze sedla, ještě než slezu s palandy.

Večer už v tuhém jádru berounském (i když, jak posléze zjišťujeme, nikdo není z Berouna) slavíme společné setkání po letech a těšíme se, až večer dorazí Pumpa. Vskutku příjemné narozeniny, napadá mne, když mi dochází, že je pětadvacátého února!

V úterý se nad Tatrou sice neblýská, ale řádí pěkná vichřička. Na rozdíl od včerejšího prosluněného nebe, se však k větru přidává i hustá oblačnost. Sedm statečných (vlastně ani ne všichni) vyráží na celých 23 minut, včetně nazouvání maček, jak Pítrs pohotově po návratu do chaty hlásí, na Želví kameny. Kousek za touto oblíbenou, rest-dayovou lokalitou se Anička, Pumpa a Tomáš chvíli pokoušejí vykopat záhrab. V neutichajícím větru ani tento pohyb neslouží k vyhřátí promrzlých těl, a tak valíme zpět do chaty na čaj a polífku. Večer se konečně dočkáme unikátního jevu – poprvé za námi do Tater přijíždí i Kuba s Arabem. V návalu nevídaného úkazu se začíná rozlévat Borovička s Čajem, načež Gabo prohlašuje, že by platíčka měl odteďka platit Želva. Za Želvovy nepřítomnosti všichni návrh jednohlasně odsouhlasí. Na to konto Gabo uskuteční telefonát do Čech, trochu Želvu zmáčkne slovy, jak si to jako Želva představuje, že tady s námi není, a že teda ať kouká dát platíčko. Posvěceno suma sumárum ze všech stran, Želva, byť nepřítomen, musí zaplatit 9 tatranských čajů.

Ve středu, posilněni večerním Čajem a vidinou slunného dne, vyrážíme s Tomem do Sedielka. V hoře panuje neskutečný fičák, a tak jen odvaha vylézt z chaty nás stojí nemalé úsilí. Kvůli větru a mé prostatě se trochu zdržujeme, až nás u rozcestí pod Priečným sedlem dojde Pumpa na lyžích se slovy, že Frdlíkovi a Kladeňáci nám jsou v patách. Prý bychom mohli všichni zkusit vystoupat na Ľadový hrebeň a jím k vrcholu Malého Ľadového štítu. Pumpu samozřejmě nezajímá, že nikdo nemá cajky, neb jsme počítali, že v takovém větru necháme vrcholy vrcholama a půjdem si doslova po svých. Počasí a nabídka horského vůdce nás samozřejmě láme, takže vmžiku stoupáme do Zadné Ľadové škáry, již odpoledne využijeme k sestupu do kotliny Pätich Spišských plies. Odtud míříme po hřebeni kolem Ľadového zubu až kamsi k Malé Ľadové štrbině. Názvy jsou orientační, neb teprve zpětně dohledávám místa, kde jsme to s ohledem na časovou, fyzickou i bezpečnostní náročnost otočili. Pumpa se na mě jen s odkazem na náš společný výlet Vareškovým hřebenem nad Zbojníckou chatou otáčí a praví: „To bychom dali, Bláňo! Co?!“ Alibisticky odpovídám: „Jasně, ale ne dneska.“ Dodneška se mi vzrušením svírá žaludek z nejištěného přechodu Vareškova hřebene a vzpomínka na tragickou smrt padlého, nejištěného horolezce v těch místech, kudy jsme týden před tím cupitali s Pumpou, jak na lázeňské promenádě. Alespoň dnešním předčasným návratem si udobřujeme duchy hor a ždímáme pokoru z propocených goráčovek.

Z celého týdne přál tatranským výstupům teprve čtvrtek. S Tomem vyrážím na Širokou vežu přes Priečne sedlo. Klasický výstup ve velkém stylu: V rámci tréninku lezení po vlastním, obhazuji cestou žlabem, co se dá. Dokonce se mi podaří založit tutový vklíněnec (i když to neumím), takže se Tomáš chvíli vzteká při jeho vybírání. Na vrcholovém hřebeni nás opět strhává monumentální vítr, ale na slunci je alespoň trochu teplo a výhledy jsou nám odměnou. Na Pfinnově kopě merčím duo Frdlíkovi, zatímco Arab s Kubou vzlínají na Malý Pyšný štít. I kdybych tu byla kvůli tomuto jedinému výstupu, pořád to za to stojí! Pumpa si mezitím dojel do doliny pro Láďu, čímž se ustálil počet berounských tatranců a tatranek na kulatém čísle deset. Je ovšem k podivení, že na akci berounského oddílu není jediný člověk, pocházející z Berouna. Nekritizuji, jen nadhazuji myšlenku k zamyšlení (ó, ty bídné klišé!).

Pátek nás svým obskurně odporným počasím nevytrhává z tatranské reality. Vždycky tu je v pátek hnusně. Odvážíme se jen obejít plesa a většina z nás také strpí dvě hodiny štandování a záchrany za Želvími kameny. Mě určitě víc zahřeje teplá polévka, než pohled na zamotaná lana v asi mínus padesáti (tak mi to alespoň v tom větru a začínajícím dešti připadá).

Patří už ke každotatranskému folklóru, že v průběhu pobytu vznikne celá řada neopakovatelných hlášek. A tak krom ustáleného výrazu „Dej platíčko“ jsme se letos seznámili zejména s Gabovými jesetery a Frog-Russell-teriérem. Průpovídek však bylo nepočítaně. I jedna lidová o tom, jak by už Arab neměl pít, neb si během jediného večera znepřátelil chatára i s kumpány (a to na Petrovu obhajobu podotýkám, že nebyl zdaleka tak opilý, jak jej známe z běžného života). A co teprve, když přijde řeč na svačinu! Zatímco si Anička dá obligátní čokoládu, Robert prohlašuje, že jeho „nejlepší svačina je pivo“, načež Arab parafrázuje ve své nepříčetné bezprostřednosti: „Moje svačina je můj penis!“ Jak říkám, toť tatranský folklór…

Večery jsme trávili, nikoli při svíčkách, ale při Čajích, a éterem se nesla opojná kytarová hudba českých a slovenských ľudových (nebo alespoň zľudovelých) piesní. Robert uhrančivě pěl Mekiho Žbirku a Jožo Ráže, zatímco Kubův repertoár byl doslova nadupán tradičními trampskými songy. Občas jsem si brnkla i já, což ocenili především návštěvníci mimo řady našeho pokleslého spolku. Ve čtvrtek i v pátek se k nám připojila spousta cizích lidí, což mě opět utvrdilo v myšlence, že lidi v horách jsou zkrátka jiní.

Dodatek k lodnímu deníku: Mimochodem, víte, kde se nachází Výhybna Dluhonice? Poté, co rychlík 830 rozmašíroval nějakého magora na trati před námi a my i s Pendolínem stáli dvě hodiny u Přerova, už to i já budu vědět navěky.

Tak zase za rok, tentokrát na Zbojaňdě v termínu 14. – 22. 2. 2020 Hore Zdar! Bláňa

— Blanka Pechačová 2019/03/25 14:44