Oddílové Tatry 2020 - V rytmu reggae aneb Hory si dělají, co chtějí

Pod rouškou tmy se vkrádáme do nočního expresu, zatímco se z centra mého močového měchýře derou nutkavé pocity k jeho vyprázdnění. Není to až tak s podivem, přihlédneme-li k třičtvrtěhodinovému zpoždění vlaku EN Slovakia, které naskočilo ještě před tím, než byla souprava vůbec přistavena. Dav lidí, obdobně držících moč jako já, či snad z nedočkavosti, aby se mohli vrhnout na posledních pár plechovek Plzní u vlakové obsluhy, nás natlačil do soupravy tak rychle, že jsme s Tomášem málem vystoupili protějšími dveřmi zase ven.

Konečně se situace uklidňuje, a my můžeme rozložit prostěradla na zablešená lehátka, spřátelit se s osazenstvem kupé a za cinkotu plechovek se pomalu nechat unášet ke Kolínu. „To je vtipný, já mám jen dvě prostěradla, ale žádnou cejchu!“ pronáší Tomáš do přítmí vozu. „To je normální,“ uklidňuji ho, zatímco téměř nepozorovaně sundávám spodní prádlo pod tím svrchním tak, aby měl můj soused ve třetím patře zážitek co nejzajímavější. Nad hlavou mi září rozplizlá fotografie Štrbského plesa a po prohlášení, že dnes budu spát pod Soliskom, můj vrchní soused uznale konstatuje: „Vidím, že Tatry trocha poznáte.“ „Tak jenom trošičku…“ zamumlám kamsi do prostěradla a honím si své uvědomělé ego vzpomínkami, jak malá Blanička před pětadvaceti lety poprvé šlapala na Téryho chatu, nic netušíc, že se jí tyhle hory stanou prokletím po zbytek života.

O půl šesté se probíráme v Kraľovanoch a vida, že máme stále ještě půl hodiny zpoždění, se za halasného srkání čaje z termosky uvelebujeme na chodbičce. Paní sprievodkyňa nás ještě v Ružomberoku jde budit, ale po patřičném ohledání jí dáváme za pravdu, že už jsme opravdu vzhůru. V Mikuláši se pod tíhou ověšených krosen vrháme místo ujetého osobáku na autobus a za ranního rozbřesku přejíždíme na aklimatizační podtatranskou návštěvu do Važce. Kamarádka Otka nám dopřává pohodový páteční den v doprovodu kávy, oběda, návštěvy pizzerie i nekonečného odpoledního spánku, toliko potřebného před výstupem na chatu.

No a jelikož je předmluva k článku z letošních Tater zase o několik odstavců delší, než by kohokoli (kromě mě) bavilo číst, vrhněte se nyní spolu se mnou prostřednictvím více či méně poutavého vyprávění rovnou do hory!

Letošní oddílové Tatry jsou v mnoha ohledech svým způsobem jiné, než ty předešlé. Po té, co jsem se loni na Térynce hrdě ujala organizace, se mi přihlásilo šestnáct, slovy „š-e-s-t-n-á-c-t“ rekordních zájemců povětšinou z řad HO Beroun, plus Kladno. Od začátku jsem si o tom počtu nedělala příliš velké iluze a bylo mi jasné, že se reálně budeme pohybovat někde kolem dvou třetin maxima přihlášených. To, že v sobotu nahoru půjdeme v pěti, mě tedy nemělo nijak vykolejit. Přesto ve mně všechno vřelo, ještě když jsem na Hrebienku nazouvala mačky. Zatímco jsem ve středu před odjezdem rezignovaně poslala Robertovi zprávu (po dalších třech telefonátech, jejichž strůjci se horem dolem omlouvali z účasti), že už chápu, jak to má s tou organizací, v hlavě jsem i nadále krmila tu příšerku, co mě od dětství nutí se do Vysokých Tater opakovaně vracet. Tou dobou jsem ovšem také přes chrchel a smrtelnou nemoc na sedm ještě pochybovala, že vůbec do toho výše zmíněného nočního vlaku nastoupím. Věřila jsem však, že mě horský vzduch vyléčí spíš, než břečka panelákové šedi a monotónní blues kyselých ksichtů.

Výšlap z Hrebienku na Zbojandu v čase dvou hodin mě utvrzuje, že horský vzduch léčí rychle a alespoň minimální běhací příprava po vánocích se mi tentokrát vyplatila. Zdaleka netrpím jako loni při výstupu na Térynku. Po půl hodince za mnou na lyžích přichází Ondra, a to už jsme obklopeni značným množstvím lidí ze sobotních davů. Ani do chaty se přes neútěšné množství bytostí nedá vejít, a tak ještě nějaký čas čekáme s Ondrou na Želvu, Aničku a Tomáše venku.

Po válečné poradě vrážíme do chaty s naivní představou, že ve dvě odpoledne začnou lidi scházet dolů, a my se budeme moci v klidu ubytovat. K okénku a ubytování se však dostávám až skoro před setměním. Většina davu totiž zůstává na chatě. Ani personál chaty není kdovíjak přívětivý. Marně se snažím dožadovat povlečení na všelijak vypadající deky – jedna slečna z obsluhy na mé námitky, že nemáme spacáky, jen suše konstatuje, že povlečení nepotřebujeme, takto to přece stačí. Jediný, kdo se odváží o povlečení bojovat, je Ondra. Když však po nějaké době smlouvání o posteľnú bielizeň přichází, z jeho obličeje lze vyčíst, že to za ty obstrukce zase tolik nestálo…

Jak se v pozdějších večerních hodinách ukazuje, klid, za nímž jsme do hor přijeli, má být jen Mámením s růžovými brýlemi, které jsme dole pod horami zapomněli sundat. Když se po večeři pouštím do sporu s jedním z mnoha ožralých přítomných turistů či „horolezců“, mám toho akorát tak dost. Za dunivého vibrování reggae mizím na půdu, kam nás i přes včasnou rezervaci míst, na poslední chvíli šoupli. V půl jedné v noci mě bohužel nutí plný močový měchýř k návratu do víru diskotéky a řvoucích opilců, kteří mě v návalu pocitu všemocnosti ponoukají a jsou celkem hnusní.

Ranní vystřízlivění je rychlé (jak pro koho) – venku a na záchodě, všude krve jako z vola, kytara rozsekaná na tři díly, a ten debílek, co měl se mnou (nebo spíš se sebou) v noci problém, sotva leze po čtyřech zvracet před chatu. „Karma,“ konstatuji polohlasem, a jdu balit batoh na naši první túru.

Nakonec všichni vyrážíme na Kupolu (2414 m n. m.), na aklimatizační procházku bez lezeckých cajků. Žlabem do Sedla pod Kupoľou v obtížnosti II a ze sedla na vrchol. Vršek žlabu je příkrý a málo vysněžený, a tak na řadu přichází i boj s krátkým, leč strmým a zaledněným úsekem. Nejvíce nejintenzivnější je zážitek z výstupu žlabem pro Andu s jedním historickým turistickým cepínem a ještě historičtějšími turistickými mačkami. Já osobně jsem za dva pikle v této pasáži ráda, a přehodnocuji své předešlé výroky o snadném aklimatizačním výšlapu. Všude je málo sněhu, a tak i pohyb po hřebeni je náročnější, než jak si jej pamatuji z předešlých let. Přestože všichni zvládáme výstup v pohodě, rozhodujeme se pro sestup do Studeného sedla ve směru na Východnou Vysokou a odtud mírnějším žlabem důle. Návrat je celkově jednodušší jen pro mě, Toma a Andu, neboť kluci si neprozřetelně nechali lyže pod prvým žlabem, což znamená, že musejí nastoupat k lyžím z doliny zpět. Každopádně nás brzy doženou a jsou v cíli dříve než my.

V chatě na nás už čeká kladenská sekce – Klavído s Lubošem, který však neplánovaně další večer odjíždí za nemocnou rodinkou. Počasí první den vyšlo a má být skvěle i v pondělí. Ondra však straší s oblevou – ale kdo by pohrdl nabídkou kvalitního lezení v zimních Tatrách při +8 stupních Celsia? K večernímu plánování chatou duní reggae a já začínám pochybovat o svých horských touhách a mírumilovném, tichém pobytu na horské chatě. Ani Želvovo chrápání mě k večeru neděsí tolik, jako představa sedmi dní v zajetí nezřízených tatranských rastafariánů.

Odhodlaně se hned v pondělí ráno vydáváme na Svišťový hřeben. K mému a Tomášovu plánu se přidávají dvojice Želva + Anička a Klavído + Luboš. Při výstupu na hřeben utíkáme prvým zmíněným, načež Ževlička volá „ĎIĎIĎI, lepí se mi sníh na mačky, půjdeme na Svišťák okolo!“ Klavído s Lubošem nás předbíhají a u prvého jištění se rozdělujeme. Kluci nám sice utekli asi o dvě hodiny, ale my věděli, že počasí vydrží a není kam spěchat. Určitě ne do toho rasta-slumu, abychom po zbytek dne vrněli slastí v rytmu reggae. Rozhodli jsme se lezení na Svišťovém hřebeni vychutnat, včetně půlhodinového pobytu na vrcholu (2382,6 m n. m.). Málo sněhu nás bezesporu trochu zbrzdilo, ale ryze upřímně svou šnečí rychlost přikládám spíše několikatýdennímu nelezení, nezřízenému žraní vánočního cukroví a sem tam i nedůvěře v hroty svých turistických maček.

Spolu s pěkným počasím a výměnou personálu chaty nás na chvíli opouští i reggae. „Škoda, málem se mi to začalo líbit,“ konstatuje Andu u stolu, ke kterému se konečně v pondělí večer přidal i Robert. Další den má část výpravy vyrazit dolů na ledy, neb k Veverčáku míří věhlasný náš horolezec Pumpa, ještě spolu s nováčkem oddílové akce, Lenkou. A opravdu se v ranním slunečném hávu vydává Klavído s Ondrou na lyžích a Tom pěškobusem směrem do doliny. Vycházím s nimi před chatu, ale ve znatelně postupující frontální oblačnosti usuzuji, že mám do příchodu sněhové smršti sotva dvě hodiny. Podaří se mi alespoň dobýt restdayový okruh Rovienkovou kotlinou, spolu s výšlapem na Zbojnickou kopu (2097 m n. m.). Kolem jedenácté přichází hnus z Polska (nic proti Polákům), takže se na mě ze Svišťového hřebene valí chuchvalce sněhu v nepřestávajících poryvech větru. Splním si své tři zdravotní hodinky pobytu na čerstvém vzduchu a mizím do uklidněné chaty dát si buchty na pare. Jak se brzy ukáže, Želva s Andu vyrazili na týž okruh, dvě hodiny po mě, tudíž v tom „nejlepším“. Ovšem v úplně „nejlepším“ zůstal Robo, který zazimováním na půdě raději nic neriskoval. Ledy klukům nezávidím ani v hezkém počasí, a nyní dvojnásobně. Pumpa s Lenkou přicházejí na chatu už brzy odpoledne, kluci se vrací až za tmy. Naše původně zamýšlená šestnáctičlenná výprava tímto dosahuje letošního maximálního počtu devíti kusů.

Na chatě je v úterý i ve středu poměrně klid, což nám dovolí se alespoň na okamžik rozpomenout, proč že jsme vlastně tady. Přestože předpověď počasí není valná a říká něco o silných větrech (pravdou je, měli jsme k večeři segedín), vyrážíme ve středu alespoň na pěší túru. Značně se ochladilo, oproti pondělku asi o dvacet stupňů. Silný vítr na teplotě nepřidává, není proto důvod mrznout někde na štandu. Výšlap do Studeného sedla a následně na vrchol Východné Vysoké (2428,6 m n. m.) nás dozajista zahřeje. Trojčlenné lyžařské družstvo přechází ze Sedla pod Kupolou samotnou Kupolu a dohání nás s lyžemi na zádech na vrcholu Východné Vysoké. Konečně máme společný vrchol, společnou fotku a počasí se také vylepšilo. Pod mrakem se nám otevírají výhledy na Rysy, toho času se přes ně přelévá nízká oblačnost, a na nejbližší Gerlach. Lyžaři sjíždějí ze sedla do Květnice a my s Tomem si užíváme nekonečného skalnato-travnato-ledovo-sněhového sestupu na Polský hrebeň (2200 m n. m.). Zde se opět scházíme s trojicí Pumpa, Lenka, Klavído a společně prostupujeme hlubokým sněhem do Prielomu (2288 m n. m.) a odtud každý po svém – někdo na lyžích, někdo po prdeli – sjíždíme do Divé kotliny. S ohledem na dobrý čas se s Tomem rozhodujeme pro cvičné vykopání záhrabu. Letošní sněhové podmínky tomu příliš nenahrávají, leč nějaké vhodné místo nakonec v Divé kotlině nacházíme. Po té, co se Tom asi po metru kopání dohrabe do trávy a po dvou metrech do šutru, vymýšlíme novou strategii kopání podél kamene. Je to několikametrový bouldřík, asi do metru u úpatí zavátý sněhem, a tak se nabízí využít jeho umístění k architektonickému skvostu v rámci celé Velké Studené doliny. Zanedlouho se u nás objeví Klavído, který sjíždí na chatu a o hodinku později i Lenka s Pumpou, akorát, když si jdeme do záhrabu dát čaj a čokoládu. Konstatuji, že je tu útulněji, než v znovu oživlém rastafariánském doupěti na chatě a díky neslyšnosti reggae tu je i klid, pro který jsme sem přijeli.

Posádka chaty sice nakonec už nepouští reggae, ale i tak se přes hlasitou hudbu neslyšíme. Po jemném posilnění slivovicí jdu již bez zábran tlumit repráky řka, že tohle nemám zapotřebí, že na to už jsem dost stará… Večer sdílíme dojmy s Robertem, Andu a Želvou, kteří úspěšně prostoupili jižním žlabem Velkého Javorového štítu, nicméně nedosáhli vrcholu a z důvodů časových i fyzických se vydali na ústup. Jen chudák Ondra celý den dopřával klidu na lůžku bolavému koleni.

Na to, že měl čtvrtek přinést nejlepší podmínky z celého týdne, mi přijde, že až příliš chumelí. V malé vichřičce se nikomu nechce ven, přesto po poledni v důsledku znuděnosti a příslibu zlepšení počasí vyrážíme kopat lavinovou sondu pod Malý Závrat. Chvílemi tedy Pumpu s Ondrou nevidíme, ale nakonec přeci jen nad Ľadovým plesem zahlédneme dvě siluety a prošlapáváme s notnou dávkou energie cestu do třetiny svahu pod Malým Závratem. Vida, že Pumpa pokračuje pěšky do sedla, velice sobecky nechávám Toma s Ondrou kopat lavinovku, a využívám stopy vzhůru. Během krátkého výšlapu nahoru získávám povědomí o třech hlavních důvodech, které mě vedou k neúnavnému vzlínání do sedla: 1. nechce se mi kopat ve sněhu – včera jsme stavěním záhrabu strávili hodinu a půl, myslím, že to stačilo; 2. přeci nenechám Pumpovy stopy zavát vniveč, byla by nesmírná škoda je nevyužít; 3. začalo se mí chtít hrozně čůrat a dole u lavinové sondy je moc lidí… Když přicházím nahoru, ještě není nic moc příliš vidět, ale oblačnost se pomalu zvedá. Než uspokojím své potřeby, Pumpa už je dole a mraky se nadále rozplývají. Sestupem mě provází rozjasňující se obloha. Během hodiny odbudeme lavinovou sondu (utrhli jsme desku cca 20 cm s novým sněhem), a můžeme jít směle do reggae slumu, než se nad dolinou rozlije hutná horská tma.

Želva si mezitím dojel do Smokovce pro Tatranský čaj, abychom měli dostatečnou časovou rezervu na zapíjení jeho sobotního svátku. Nutno dodat, že Léňa se s platíčky už od příjezdu také činila, a tak sem tam padla také nějaká ta slivovička* na její páteční svátek a šťastné návraty z hor. Nedobrovolně vstoupil do placení platíček také nepřítomný Gabo, aby mu to po loňském románku se Želvou nebylo líto…

Pro toho, kdo v uplynulých dnech sledoval stav počasí a následně také aktuality slovenské HZS, snad nedlužno dodávat, že v pátek nám všechny přípitky na šťastné návraty přišly vhod. V devět vyrážíme s Tomem na procházku ke Strelecké veži (2130 m n. m.). Počasí není, co bývalo, v 10.40 nás z vrcholu Strelecké sestřeluje vichr. Obracíme to rychle k chatě, poryvy větru, chtělo by se říci urychlují sestup, ale jenom v hlavě. Naopak nám vichřice ve skutečnosti brání v rychlejším postupu. Na okamžik dokonce uvízneme u Sivého plesa a trpělivě vyčkáváme u kamenů na několikavteřinová okna bez silnějších poryvů. Konečně přicházíme pod stěnu Javoráků a děkujeme duchům hor, že jsme „už“ v půli cesty zpět… Potkáváme skupinku tří horolezců, mířících proti nám. Zatímco si klepu na čelo, usuzuji, že vlastně asi nejsem ten, kdo by mohl za dané situace házet kamenem… Na „pláních“ za chatou potkáváme Pumpu, Lenku a Ondru na lyžích, jejich obrysy splývají s okolním terénem a poznáváme je až z nejbližší vzdálenosti. Za pár dalších nekonečných minut stojíme u chaty, která chvílemi mizí z dohledu. „To jsou takoví ti, co umrzli dvacet metrů od chaty,“ konstatuji při té podívané, ve které stojíme dvacet metrů od chaty a prostě ji nevidíme, do obličeje nás šlehají ledové krystaly firnu vytrženého ze svahů hor, mísící se s novým sněhem a tíživostí bílé, bezedné a všeobjímající nicoty.

Stejně jako my všichni přicházíme v pořádku do chaty, o nějaké dvě hodiny později přichází i trojice, kterou jsme prve potkali pod Javoráky. Ulevilo se mi. Dva polští horolezci toho dne na Kežmarském štítě takové štěstí neměli...

A tak se v závěru svého romanopiseckého vyprávění vracím k oné otázce: Proč tedy do těch hor jezdíme? Proč jsou pro některé z nás tak nesnesitelným prokletím?

Hory si budou vždy žít svým životem. Bez ohledu na to, jestli posloucháš reggae, chodíš závějemi sněhu v teniskách, bez čelovky po západu slunce, zcela nepřipraven; bez ohledu na to, jestli máš nejteplejší péřovku od Josepha, nejnovější vybavení od North Face, nebo nejostřejší cepíny na trhu – hory si budou dělat co chtějí. Můžeš být úplný horalský greenhorn, nebo zkušený horský vůdce, našminkovaná blondýna (mimochodem ta se nahoře fakt vyjímala!), nebo profesionální horolezec. Nic to nemění na tom, že si hory vezmou, nebo dají, co a kdy chtějí. Nakonec jim můžeš jen s pokorou poděkovat, že tu pro tebe jsou. Nic víc. Nic míň.

—

*Tatranský čaj na chatě byl dopit v úvodu zmíněným opíjejícím se debílkem a to tak, že jsme si s Tomem dali dohromady v neděli večer posledního 1,5 panáka a za celý týden nikdo, krom Želvy, nahoru žádný Tatranský čaj nedonesl…

Poznámka na závěr: Tento článek vznikl právě v den mých xx. narozenin, v upomínku na oslavu mých narozenin před šesti lety na Kupole, a nakonec i dole, v tehdy ještě příjemném prostředí Zbojnické chaty se spoustou – dnes již kompromitujících – zážitků.