Kuráž nás ale v teplém letním dni neopouští a vyrážíme na další „sedmu“, populární Lengáčovu stěnu (VIIb) vedoucí na nedalekou Bránu. Poměrně slušně odjištěná cesta s hodinami pod prvním kruhem. Po několikanásobném vracení, jelikož nerad padám, věc nakonec přelézáme. Na to, že jde o cestu od Josky Smítky, je velmi přejištěná, tehdy jim asi převislé lezení moc nesedělo. Pak mě to nějak táhne k Ottovým věžím, vábí mě jejich Údolní cesta (VII) opět autor J. Smítka, člověk, kterého si moc vážím. Od dob, co jsem začal hltat lezeckou literaturu je pro mě opakování jeho cest velkou výzvou. Ale zpátky k Údolní cestě, jde opět o cestu s hvězdičkou (pěkná cesta). Nevím už, jak a proč jsem dospěl k závěru, že cesta s hvězdičkou (cesta hezká) se rovná „cesta DOBŘE odjistitelná“. Tahle údolka začíná rajbasem do jeskyně, tam tuším hodiny, poté traverz z převislé jeskyňky do sokolíku, tam jistě půjdou taky nějaké smyce a pak už první kruh na polici. Dlouho se rozmýšlím, jak přes úvodní rajbas a dost se mi nechce, tuším, že pak už to půjde zpátky jen těžko. Samozřejmě mi to nedá a už jsem u jeskyňky. Ale… kde jsou ony hodiny? Nikde nic. Jsem nervózní, ale nenechávám se odradit a traverzuji pomalými a rozvážnými kroky k sokolíku. Zakládám smyčky (lépe řečeno, pokouším se), ale nejde tam nic, nakonec tam založím smyci tloušťky šňůry od bot, spíš tak na dobré slovo. To už začíná jít do tuhého, zpátky se mi nechce, nahoru taky ne. Je mi hrozně, hlavou mi běží myšlenky, hlavně na zraněného pískaře ze „Sušek“. Je to přesně, jak píše Alešák ve svém článku Milníky lezce ( http://www.aventuro.cz/milniky-lezce/): „Poprvé bojuješ o holej. Nemusel jsi hrát, ale tys chtěl.“ Po nějakých 15 minutách se rozhoupávám a silově přelézám onen vzdušný sokolík, je to tak VI UIAA, ale kdo si to nezažil, nepochopí. Dostávám se na polici k prvnímu kruhu,…, a cvakáám!!! Bože, děkuju. Dál už „jen“ koutová dvojspára k dalšímu kruhu. Ačkoliv to není lehké, je to už „jen“ fyzický boj. Sem tam smyce a jsem u druhého kruhu. Dále už je to za odměnu po hraně na vrchol. Jsem nejšťastnější člověk, žiju a ještě navíc jsem to přelezl. I můj jindy klidný spolulezec je rád. Zrovna když dolézám na vrchol vynoří se odněkud mezi věžemi kamarád “Lašta“, velký pískař a horal, který když vidí v jakém jsem stavu, nemůže odolat a cestu si také vymlaskne. Na vrcholu ocení mé snažení slovy: „Jo Miki, začíná to bejt lezení.“ A co potěší člověka více, než pochvala od takového lezecké esa. Podtrženo, shrnuto, krásná cesta, ale, bacha pod prvním. Druhý den je mi divně, ale doráží holky, a tak jdu lézt. Na rozlez vybírám Netopýří spáru (VI) na Mnicha, je krásná a dobře zajistitelná. Dlouho se nemohu rozhoupat co dále, až mě Janina ukecá k výstupu na mocný Maják, vybírám Hranu zapadajícího slunce (VII), krásný název, krásná linie, jeden kruh nahoře. Je to boj, opět zkouška morálu, hlavně při výlezu z převislé jeskyně na hranu. Tady hodit řepu, to by bylo. Jsem už ve 20 metrech a stále mám jen pár smyček a jedny hodiny popsané v průvodci. Pod kruhem mě čeká morálové přelezení zvětralého žebra a poté ještě několik tahů po malých dírkách. Z jedné dvojprdy cvakám kruh, hlavou se mi mihne myšlenka, jestli ho nepopadnout a zkazit si tak výstup. To bych se radši odporoučel do hlubin, vždyť mám kdesi pod sebou tutové hodiny. Ztěžka nabírám lano a cvakám do kruhu. A je to! Dobírám Janinu, ozývá se její obvyklé: „Ty kráso!“ A co chlapa potěší víc, než obdiv partnerky. Nechávám se jistit od kruhu, nahoru je to již jen pár metrů, ale strach, jaký má vaše partnerka při představě, že se jí mihnete kolem hlavy, udělá s člověkem (zvlášť se ženskou) velké divy. Zapsat se do vrcholovky, vychutnat sluneční paprsky a zase dolů. Tak 1. dubna zase někde na písku! — Mikuláš Heger 2014/12/03 23:28