Val d' Anniviers 11-17.7.2011

Dlouho dopředu avízované letní horolezecké soustředění se uskutečnilo. Nakonec nás odjeli čtyři borci - Adam Voldán, Petr Valenta, Kamil Koubík a moje maličkost (Filip Trojan). Michal Mestek si poležel doma a posílal nám alespoň SMSky s aktuální předpovědí počasí, což bylo, jak se později ukázalo, nadmíru důležité. Naším cílem bylo Švýcarské údolí Val d´ Anniviers ve Walliských Alpách, kde se mluví francouzsky. Naše jazykové vybavení bylo perfektní - Petr francouzština, Adam němčina + angličtina, já angličtina a Kamil výborná čeština.

Lákaly nás vrcholy Zinalrothorn (4227m), Obergabelhorn (4047m) a Grand Cornier (3961m). Tomuto údolí kralují ještě vrcholy Dent Blanche (4357m) a Weisshorn (4505m), ale člověk holt nemůže chtít všechno.

Nedělní odjezd plánovaný na 18:00 se nám trošku protáhl (kdo už někdy nabíral Adama, tak ví, o čem je řeč), ale nakonec jsme v 18:30 vyrazili po dálnici směrem do Švýcarska. Předpověď počasí byla plná dramatických proměn, takže jsme řekli že prostě uvidíme.

Hned za hranicemi v Německu jsme chytli pěknou bouři, při které ani stěrače na plný výkon nestačily stírat a vyzkoušeli jsme si i aquaplaining. Podařilo se nám nicméně úspěšně dojet až do údolí Rhony a ve 4:00 jsme již chrupali na krytém parkovišti před obchodním domem s nábytkem v městečku Sierre.

V pondělí jsme jsme se stihli probudit a sbalit ještě před otevíračkou, čímž jsme ušetřili zákazníky pohledu na naše nezvyklé tábořiště. Natankovali jsme plnou, doplnili cash a pak už jsme se šplhali serpentinami vzhůru do údolí Val d' Anniviers. Hory zatím schované v oblacích. Jako první výlet jsme si odsouhlasili aklimatizační výstup na Grand Cornier. Odbočili jsme proto na vesnici Grimentz a vystoupali autem nad vesnici na hráz přehrady Moiry a dál až pod čelní morénu ledovce Moiry až do neuvěřitelných 2350m. Počasí se vybralo a sněhové pláně Grand Cornier svítily. Podebatovali jsme co s sebou a co ne, přebalili jsme batohy a pak plni odhodlání jsme vyrazili po pohodlné cestě k chatě Cabane Moiry.

Cesta vedla po boční moréně ledovce a já jsem žasnul, jak mohutný kdysi byl. Vzhledem k naší důsledné tréninkové přípravě a výtečné fyzické kondici jsme během chvíle vyběhli (doplazili se) až k chatě do výšky 2825m. Když jsme se dostatečně vydýchali, vzali jsme naše těžké batohy a našli jsme si nad chatou (mimo její dohled) úkryt pod plochým balvanem, kde byl příjemný stín chránící před palčivým sluncem. Navařili jsme nějaké jídlo a zbytek dne jsme strávili rozpravami. V podvečer jsme se přemístili ještě výše pod ledovec, kde jsme našli parádní místa pro nocleh pod širákem (zhruba vodorovné skalní police), asi 2980m. Zalehli jsme do spacáků s plánem vstávat v 6:00 ráno a být na ledovci první.

V úterý ráno nás probudili kolem procházející horolezci - asi nebudeme první. No, aspoň jsme nebyli poslední. Adam byl pěkně naštvanej, ale my ostatní jsme byli v klidu. Bleskově jsme se nasnídali. Nasadil jsem svoje turistické mačky z půjčovny a už jsme postupovali husím pochodem po ledovci. Cesta byla v pohodě, ale mačky mi nějak nedržely na botách a musel jsem je dotahovat. Problém byl v nastavení jejich délky, což se bohužel nedalo na ledovci vyřešit, tak jsem se musel po zbytek dne smířit s velmi nepříjemným problémem. Výtečné počasí nás však posilovalo na duchu a tak jsme se brzo dostali až na hřeben do výšku 3400m, kde se nám otevřely výhledy do údolí xxx směrem na Weisshorn, Zinalrothorn a Obergabelhorn - prostě úžasné. Výstupová trasa na Zinalrothorn (náš příští cíl) vypadala opravdu hrozivě, což připustili i ti nejlepší z nás.

Na hřebeni se sníh začal bořit. Nejprve mě (těžká váha + nejtěžší batoh), později i ostatním. Boření bylo velmi nepříjemné a stálo mě hodně sil. Až na výjimky jsem se bořil celý den po kolena až po stehna, takže aklimatizace byla ve výsledku velmi vydatná. Po hřebeni jsme sněhem došli až pod předvrchol, kde se zblízka potvrdilo to, co jsme ostatně tušili již od rána: sněhové pláně končí velmi strmým sněhovým svahem, který přechází ve skalní žebro vrcholící předvrcholem, ze kterého se pokračuje skalnatým hřebenem až k samotnému vrcholu. Zhodnotil jsem svoji situaci. Vzhledem k neustálému boření sil už moc nezbývalo, nespolehlivé mačky, dost pozdě - oznámil jsem ostatním, že na ně počkám tady, asi 3740m.

Z mého předpředvrcholu jsem měl kluky jako na dlani. Z batohu a balvanů jsem si vyrobil pohodlnou sedačku téměř krytou před větrem, navlékl jsem si teplé oblečení a posilnil se pár sladkostmi. Naše trojice postupovala strmým sněhovým svahem. Míjeli se zrovna se skupinkou, která se vracela z hřebene. Cizí výprava nedosáhla vrcholu a kvůli pozdní hodině a těžkému skalnímu terénu se rozhodla vrátit. Naši došli ke skále a nalezli do ní. Po chvíli dostal Adam křeč do nohy a po zvážení okolností zavelel k ústupu. Pro mě radostný okamžik - nebudu čekat dlouho. Když výprava sestoupila pod strmý sněhový svah k ledovcové trhlině, sněhová vrstva se pod celou výpravou s rupnutím poskočila dolů. V tu chvíli všichni zaklekli a po čtyřech se plazili zpět k hřebeni. Muselo to být fakt děsivý, protože to napětí jsem pozoroval naprosto zřetelně. Naštěstí se všichni bez úhony doplazili do bezpečné zóny a pokračovali mi v ústrety.

Náš společný sestup začal jak jinak než bořením. Bořili jsme se celé odpoledne až dolů, kde to bylo možné jeli jsme po zadku. Sníh byl mokrý a zaváté trhliny byly nebezpečné. Díky našim zkušeným vůdcům jsme ale všechno bezpečně překonali a promáčení jsme si večer s úlevou sundali mačky. Na chatě jsme dali pivo a došli jsme až k autu. Byl dobrý nápad přespat právě tam kvůli aklimatizaci. Postavili jsme stany a vařili dobroty. PET láhev s dvěma litry piva se chladila v ledovcové řece a my jsme od Michala obdrželi zprávu, která potvrzovala špatnou předpověď na příští den. Však se taky zatáhlo a po ledovci se proháněla vichřice a zvedala oblaka prachu až do výše okolních hor. Zajistili jsme stany proti větru, vychutnali si výborně vychlazené pivo a debatovali o horách, o ženách, o práci atd. až dokud jsme neusnuli jako dřevo.

Středeční ráno bylo ještě horší než jsme čekali. Vichr bičoval stany promočené neustálým deštěm a okolo mlha, až jsme usoudili, že bude lepší se přesunout do údolí. Naházeli jsme věci do auta a svezli jsme se do vesnice Grimentz. Pršelo, ale vítr tam naštěstí nebyl. Dalo se tam nakoupit a poradili nám i cvičnou skálu asi 500m od vesnice v údolí. Byl tam malý kemp, žulový high boulder s borháky a dokonce umělá stěna. Nás zaujal polootevřený srub, kde bylo sucho a stůl. Za poplatek 2CHF za osobu jsme se tam legálně utábořili a čas jsme si krátili vařením a kecáním. Já jsem si přemontoval mačky, doufám že teď už budou v pohodě. Pršelo a pršelo a večer už pršelo jen malinko. Toho jsme využili a šli s lanem na boulder. Ve snaze věrně napodobit podmínky na vrcholu jsme do toho šli v pohorkách. Pravda je, že na mokré žule mi to v pohorkách moc nešlo tak jsem to nechal vytáhnout Adama. Petr se nedal a vylezl to taky a já nakonec taky. Adamovi se to nějak zalíbilo a pokračoval v lezení, i když se kvapem stmívalo. Za tmy jsme se vrátili do srubu a usnuli spravedlivým spánkem.

Ve čtvrtek byli všichni zajedno - zaútočíme na Zinalrothorn. Zataženo, po dešti. Přejeli jsme do Zinalu a na parkovišti jsme předvedli brilatní přebalení batohů s vyndáním všeho nepotřebného. Batohy byly podstatně lehčí než v pondělí, mj. i proto že neobsahovaly spacáky a karimatky. Náš plán byl totiž využít chaty Cabane de Mountet. Spor o to, jestli vzít lezečky nebo ne, jsme vyřešili individuálně - někdo ano a někdo ne. Natěšení jsme si kráčeli malebným údolím se stády pasoucích se krav a hučící ledovcovou řekou, hory zahalené v neproniknutelné mlze. Od 2200m jsme se do mlhy schovali i my a po náročném pochodu jsme odpoledne dorazili do chaty ve výšce 2885m. Dobře že tak - za takového počasí je chata to nejlepší. Na důkaz že je tam opravdu řídký vzduch se tam jeden host skácel na podlahu. Vařili jsme a promýšleli jsme plán na další den. Počasí bylo horší než mělo být, mlha přetrvávala, jak bude asi zítra? Vstávat se mělo v 5:00. Dohodli jsme se, že když bude v 5:00 stále mlha, vyčkáme. Nachystali jsme nejlehčí verzi batohu na vrcholový výkon a v pohodlí chaty jsme šli spát.