Oddílové Tatry 2016 aneb kdo si to užíval a koho to bolelo

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, nedostavěnými dálnicemi a polámanými kulturními hvozdy, za mlhou hustou tak, že by se dala krájet svítivě oranžovým švýcarákem, v hluboké dolině Malého Studeného potoka, stála jedna opuštěná chaloupka. Chaloupku toho času obývali krásné víly i statní víláci: plavovlasá Zuzanka a houževnatý Petřík, několikero kvičících syslů, víkendových horolezeckých požitkářů, maďarských kursistů souputníků a – to především – mnoho podivných stvoření s členstvím v HO Loko Beroun a s neoddiskutovatelně hrdou příslušností ke kladenské národnosti. Jak jistě vážený čtenář pochopil, nebyla to jen tak ledajaká chaloupka, byla to kouzelná chaloupka. Žili v ní samí hodní lidé. Byli jsme to my, staří i mladí, protřelí i méně zkušení Tatranci a Tatranky.

Snad již nemá smysl psát, jak se rok s rokem sešel, jak ty tři centimetry čerstvého mokrého sněhu v Praze na Jižáku roztály stejně rychle jako všechny nepatřičné vzpomínky na události uplynulého léta. Snad již není nutno připomínat, jak si každý rok už od půlky ledna brousím zuby na nenabroušené oddílové mačky, abych pak mohla hodiny před odjezdem spílat na nedotažené šrouby a absolutně nepadnoucí železa na mé boty. Těžko jen psát o tom, jak jsem se letos, po pěti letech, kdy jezdím pravidelně do Tater, natolik s prominutím nas…, resp. vytočila do vývrtky, že jsem ještě v úterý běžela do Hudáče pro své první vlastní mačky. Protože to, co mi bylo vydáno z oddílového skladu, se už snad ani mačkami nazývat nedalo. A tak jsem také konečně pochopila, proč je tahle změť železných hrotů, plastových destiček a řemínků tolik nebezpečná. Tyhle nové mačky vydrží zaražené i v tvrdé tatranské žule, pomyslela jsem si. Když jsem pak železa silou vůle upínala na přetékající krosnu, pochopila jsem, že to ten týpek v obchodě se mnou myslel dobře, jak mi na ně nabízel fungl nový obal. Výjimečně to nebyl samoúčelný doplňkový prodej. Možná jsem to jako bývalý zkušený prodejce z North Face měla poznat včas, a to ještě před tím, než mi proklatě ostré hroty div neprojely kůží mých vráščitých dlaní. Nicméně, tento článek bych chtěla věnovat oddílovým Tatrám 2016, nikoli osobním předodjezdovým patáliím. A tak již jen na okraj připomenu, že mi v pondělí, ještě před odjezdem, volal Pumpa, aby mi řekl, jak se vyslunil v Austrálii a jen tak mimochodem, že si mám zabalit nějaké smyčky na lezení (i přes to, že my s Pumpou už po zkušenosti z přechodu Vařeškového hřebene vlastně lezeme zásadně bez jištění…).

Panorama Malé Studené doliny z Baraních rohů Ve čtvrtek 25. 2. večer sice mimo jiné „slavím“ narozeniny, ale hlavně mi za hodinu jede co? Hlavně mi za hodinu jede vlak, vole. Nezbývá nic jiného, než opustit své milované dětičky na stěně, rychle přiběhnout z kroužku lezení domů, popadnout napěchovanou krosnu s vyčnívajícím cepínem (o který se v metru posléze zachytí jeden uondaný měšťácký nebožák, za což následně málem dostanu přes držku…) a chytit noční expres do Liptovského Mikuláše. Sice jsem čekala nějakou zradu, když jsem si rezervovala podezřele levné místo na sedačce ve velkoprostorovém voze číslo jedna, ale V.I.P. zóna se smradlavými cikány nakonec předčívá mé očekávání. Ve čtyři ráno mě vítá Mikuláš (ani ne tak s andělem a čertem, jako spíš s poloprázdným nádražíčkem a několika českými turisty), v šest už mě objímá kamarádka Otka ve Važci. Navzdory nádhernému slunnému počasí půl dne po probdělé noci prospím. Odpoledne však neodolám, abych se alespoň na chvíli neosvěžila na čerstvém podtatranském vzduchu při vycházce na místní sjezdovku s pohledem na v oblacích zahalené Tatry. Je to tady!

V sobotu následuje tradiční sraz všech odvážných horalů oddílových či jinak spřátelených. Setkáváme se již ve Smokovci na nádraží. Po dlouhé době se tak vítám s Robertem, Helčou, Gabem, Želvou, Klavídem, Tomem, Mácou, Laštou a úplně poprvé s ještě spící Pájou. V sedm vyrážím pěšky do hory, zatímco ostatní až na Laštu čekají na otevření bufetu a zprovoznění lanovky. Jak požitkářské!:-) Hrebienku dosahuji po pouhých 40 minutách chůze, ale dále, zvláště pak v hanku pod Térynkou už jedu na krev a plahočím se snad celé hodiny vzhůru. Po tomto výstupu přehodnocuji důležitost některého obsahu ve vynesené krosně a jsem plně rozhodnuta vzít příště alespoň o dvě trička a jednu slaninu míň… Želva pak velí k nácviku brždění cepínem a lovení pípáků, což se v tak nádherném počasí, jaké nám sobota přichystala, nedá odmítnout. S Mácou, Tomem a Želvou odvážně skáčeme ze svahu dolů, zatímco nás Lašta popichuje zezadu nabroušeným cepínem. Dále dostáváme instrukce, jak si sondou nevypíchnout oko a jak naopak pořádně napíchnout zasypaného nebožáka v pomyslné lavině. Odpoledne se všichni setkáváme na chatě a vítáme se rovněž s dorazivším Pumpou.

Hromadné kopání lavinové sondy pod Pfinnovou kopou Ve shodě s předpovědí počasí je následující tři dny hnusně. Za zmínku tak stojí alespoň některé pěkné výkony zdolání ledu pod Lomničákem a následně také ledu Cyklistického. Účastni těmto výstupům jsou v různém poměru (myšleno v početním, nikoli milostném…) Pumpa, Lašta, Klavído a Pája. Na lyže se do toho hnusu odvažuje Pumpa, Želva, Tom, Máca, Klavído i Pája. V neděli i já vyrážím s Robem a Helčou kolem chaty na obchůzku. Během ní se nám podaří zrealizovat neplánovaný, téměř synchronizovaný pád do trhliny nad zamrzlým plesem. Jak vidno, pro adrenalinové zážitky není nutno chodit daleko. Gabo má gabovku, leží s teplotou v posteli. Tradiční představení ochotnického dua se proto odkládá na dobu neurčitou. Ale i tak zábava na chatě rozhodně nevázne. Krom čekání na lepší počasí se totiž rýsuje scénář jiné, neméně dramatické hry, a to Čekání na Richarda. Již od soboty je Robert obesílán SMSkami o aktuálním pohybu dvojice Richard a Vavřinec. Postupně se plíží nahoru a s dvojitým přenocováním na Zamkovského chatě nakonec i oni na Térynku dorazí. A stejně jako čekání na Godota, vlastně na Richarda, bude mít i čekání na dobré počasí své rozuzlení…

Už ani nevím, pro co se ten Pumpa potřeboval onoho večera tak nutně sehnout pod stůl, ale díky tomu vznikla hláška ze všech hlášek nejhláškovatější. Jak tak večer sedíme zmoženi hnusným počasím na chatě, Pumpa sedě po mé levici má ukrutnou potřebu něco spadlého zvednou ze země. A aby tomu přidal na dramatičnosti, ohýbá se přes můj klín na druhou stranu tak, že vráží do napravo sedící Želvičky. Zatímco tedy Želva skučí bolestí (ještě úplně nekvičel jak sysel), Pumpa radostně hlásá, jak si to užívá. A Želva, vida, že s Pumpou jeho sténání nehne, rezignovaně pronáší: „Ty si to užíváš a mě to bolí!“

Cvičný štand pod dozorem statného instruktora V úterý se děje spousta věcí, zvláště pak změny v počtech a složení osazenstva chaty. Jediný, kdo není v jiném stavu, je skupina asi patnácti Maďarů, kteří bez ohledu na počasí vytrvale běhají s pípáky po plese a rochní se ve sněhové vánici s takovou rozkoší jako v bezbřehých vodách Balatonu. U nás však počítáme ztráty: čtveřice Tom, Máca, Lašta a Želva nás více méně plánovaně nadobro opouštějí. Mezitím na cvičném štandu si projevují vzájemnou lásku a loajalitu Klavído s Pájou – to když Klavído na Páji povel: „Sedni!“ bez vrhu kladiva a mrknutí oka do sekundy poslechne. Po návratu z cvičného štandování pod Pfinnovou kopou a kopání lavinové sondy pod vedením fundovaného instruktora Pumpy se dočkáme příchodu Richarda s Vavřincem. Po tom, co jsem v noci objímala záchodovou mísu (aneb jak se špek s čokoládou moc nekamarádí), je mi už lépe a hořím nedočkavostí na předpovídané středeční zlepšení počasí. I Gabo se pomalu dostává z gabovky, a tak je nám večer zase trochu veseleji.

Asi bych měla být rosničkou, ne tou žábou, ale hlasatelkou počasí. Ve středu je v porovnání s předešlými dny sněžného utrpení nádherně. Sápeme se s Pumpou, Richardem a Vavřincem na Baranie rohy, aniž bychom tušili, že si pak cestou dolů na sebe Vavřinec strhne lavinku v zápalu dohánění zanedbaného nácviku brždění pádu cepínem. Po příjemném odpoledním posezení v Dolině Pätich Spišských plies se tak s Pumpou vrháme na záchrannou akci. Přidávají se náhodní kolemjedoucí Klavído s Pájou a vše má nakonec dohru se zásahem letecké záchranné služby. Zpráva záchranky na webu následně informuje:

„Z lavíny vyviazol s poraneným kolenom, 2. marec 2016 18:27:58 Leteckí záchranári zo strediska v Poprade boli dnes popoludní vyslaní na zásah do Vysokých Tatier. Počas túry neďaleko Téryho chaty strhol 15-ročný chlapec lavínu, ktorá ho čiastočne zasypala. Vyhrabať sa z lavíny dokázal sám, vyviazol s poranením kolena. Prvotné ošetrenie mu poskytli zamestnanci Téryho chaty. Po prílete vrtuľníka prevzala zraneného do svojej starostlivosti lekárka leteckých záchranárov. Mladého českého turistu následne preložili na palubu vrtuľníka a previezli do popradskej nemocnice.“

Kvůli nevalné předpovědi počasí odjíždí i Klavído s Pájou. Robert záchrannou akci sice propásl nočním pobytem v Popradě, ale za odměnu nám snad jako náhradu za Klavída a Páju a jako posilu tatranského týmu přivádí dvě mladé krásné slečny. A protože k milému překvapení všech pozůstavších dorazil i Koudy, vyrážíme společně s ním, Helčou a Gabem na procházku přes Pfinnovu kopu. Dnes se mi jde nesmírně dobře a většinu cesty šlapu stopu. Už se těším na páteční lezení. A že to bude stát za to!

Jak si Pumpa sjel žlab pod Malým Ľadovým štítem, zatímco mu kebule navařil mlhu hustou tak, že by se dala krájet V pátek se zas dělá sluníčko. Gabo se oklepává z gabovky, Pumpa je smířený se svou rolí horského vůdce, Koudy je odhodlaný jít s námi do stěny a já jsem na lezení nadržená jako Gabo na večerní platíčko. Zatímco tedy Robert bere své sličné dcery Aničky na Pfinnovu kopu, naše svatá pětice vyráží s nabroušenými mačkami na Mačaciu vežu (aneb s mačkami na Mačku). Ani pomyšlení a důrazné Pumpovo varování, že budeme kvičet jako sysli, nás nemůže od toho počinu odradit. Sápeme se sněhovým žlábkem vzhůru ve dvou lanových družstvech. Zábava se začíná záhy rozjíždět: „Jestli hodíš to lano dolů, tak Tě zabiju!“ vítá radostně Pumpa Koudyho na štandu poté, co Kouďák neunesl fakt, že mu lano zabírá místo na sněhové plošince a raději jej vrhá po té rozbité skále dolů. Naštěstí jej Pumpa včas touhle hláškou zaráží. Koudymu to ale asi nestačí, a tak se pro změnu ošívá nad cepínem zasazeným v oku mého sedáku. Prý ho píchám do nohy a ještě dodává cosi hysterického, co pro „závažnost“ sdělení hned vypouštím z hlavy. Na to konto Gabo pod námi štandující trefně poznamenává, co si o Koudym upřímně myslí. Mně to nedá, abych v zápalu boje s reverzem nezmínila také svou náklonnost k upřímnosti – snad z výškové nemoci volám nahoru na Pumpu, že má být upřímný a pokud mu budu málo povolovat lano, že mě klidně může nazvat krávou blbou. To, co následovalo zní teď jako klišé: Nějak se mi ta lana v reverzu zkroutila, takže v jeden okamžik fakt nestíhám podávat. Ze shora se na mě najednou sesype lavina, nikoli kamení, ale Pumpovo upřímných slov: „Dej mi lano, ty krávo blbá!!!“ Mám, co chci, pomyslím si. Upřímně, zaznělo to tak drsně, že se mi lana náhle prosmýkla reverzem tak rychle, že ani nevím, jak.

Vrcholovka na Mačce Při dolezu na vrchol sice trochu kvičím jako sysel, ale ostatní pak v chatě tvrdí, že jsem nadávala jako dlaždič. Kdo mě zažil na skále, musí uznat, že to přeci nemůže být pravda 8-)… Večer také vyslechneme Gaba, jak laje: „Odešla mi moje Želva…“ Každou další větu pak prokládá nově ustáleným sloganem „Dej sem platíčko“, a to bez ohledu na důvodný podnět. Několik platíček s Tatranským čajem nakonec na stole vskutku přistává. Někdo zapíjí vrchol, někdo to, že nedostal číslo od Zuzanky, někdo, že nemá Želvu, někdo možná, že nemá sebevědomí. Ale všichni jsme šťastni, že prostě jsme. Tady a teď. V horách.

V sobotu ráno kvičí i vítr jako sysel. Postupně se balíme, utíkáme před větrnou smrští, necháváme za sebou nejen Roberta s Aničkami a zaváté stopy ve sněhu, ale také další vzpomínky patřící horám. Ve Smokovci obědváme, Koudy jde na vlak, já s Helčou a Gabem se necháváme unášet Pumpovo služebním vozem. Obrysy tatranských štítů se rýsují na obzoru v celé své kráse, opájené divokým větrem a zmrzlými kamzičími bobky.

Na závěr článku z letošních oddílových Tater bych ráda zmínila snad už jen Helčinu krátkou, leč o to více závažnou poznámku, kterou pronesla v autě cestou zpátky. Údajně se při odchodu z chaty s Robertem bavili o tom, jak ten návrat do reality je vždy tak náročný. Ovšem otázkou prý zůstává, co je vlastně ta realita? Jestli spíš realita nejsou pro nás ty hory a my teď náhodou tu realitu neopouštíme…

Já mám jasno. A co vy?!

Přeji každému, aby měl svou realitu, v kterou uvěří. A aby si ji do hor chodil připomenout tak často, jak je to jen možné…

Horám zdar!

Bláňa

Blanka Pechačová 2016/03/11 02:15

 
Nahoru
articles/2016-oddilove_tatry_2016.txt · Poslední úprava: 2016/03/11 02:15 autor: Blanka Pechačová
 
 
CC Attribution-Noncommercial-Share Alike 3.0 Unported
chimeric.de = chi`s home Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0