Takové to dovolenkové lezeníčko

Blížil se čas prázdnin a dovolených a doma jako obvykle začala houstnout atmosféra, jako že nemáme nic naplánováno a že by se to už mělo konečně rozlousknout. Což o to, já bych plán měl - rád bych si po hektickém jaru konečně užil chvíli volna v našem novém příbytku, ovšem mé ženě ta představa s lahváčem na terase přišla zřejmě málo reprezentativní. A když i dětičky dělaly psí oči, že by chtěly zase k móřičku, nezbylo než vzepnout zbytky sil a změnit Soninu představu o korzu v koktejlových šatičkách na italské riviéře v obraz poctivého treku zarostlou stezkou směrem na nějakou zapadlou chorvatskou plážičku…

To se nakonec povedlo a když už teda někam pojedeme, proč nespojit nepříjemné ještě se stresujícím a nepřibalit taky lezecký vercajk, že? Vzpomněl jsem si na slova oddílových kamarádů o lezení na Hvaru a vygooglil stránky lezecké základny Cliffbase tamtéž. Popis a fotky vypadaly velmi lákavě. Předpokládali jsme, že spaní na základně je jen společné a tak jsme si přes Mira (šéfa a majitele základny v jedné osobě) zarezervovali apartmán ve vesnici hned vedle (Sveta Nedjela).

Cesta tj. 12 hodin autem, dvě hodiny trajektem a pak ještě přejezd na jih ostrova, uběhla v pohodě, zhruba jako týden před výplatou. Jáchymovo první „kdy už tam budem“ zaznělo až ve Zdicích. V Budějicích jsme jim do vytištěné mapky naší cesty udělali křížek, aby viděli, kolik jsme už toho ujeli. „Hustý, už tam skoro jsme“, řval Kuba. Hustý to bylo…, když zjistil, že to drží vzhůru nohama.

Sveta Nedjela je malá vinařská vesnice na konci světa, dál už cesta nevede. Malý přístav, dvě restaurace, krámek s pečivem, kostel, apartmány. Nad vesnicí se vzhůru táhnou vyprahlé vinice s místní odrůdou Plavac mali - jak nám vysvětlil Miro, jen tady má vinice tu správnou orientaci proti slunci a moři, odkud chytá sluneční odraz. Moc na tyhle kecy nejsem, nicméně lepší víno než Mirovo jsem v životě nepil (ani dražší asi ne). Nad vinicemi se tyčí nejvyšší hora ostrova Sveti Nikola s 628 metry nadmořské výšky. Výlet na horu rozhodně doporučujeme, netřeba asi připomínat, že se šlape od moře, čili každý metr se počítá.

Jen co jsme se první den trochu rozkoukali, vyrazili jsme podél moře po skalnaté pěšině omrknout lezeckou základnu. Miro je šaman, vzteklý šaman. Nevím, s jakýma můzama obcuje při budování a zařizování základny, nicméně výsledek stojí za to. Možná Feng Shui, možná biodynamické přístupy, podle kterých pěstuje i svoje víno, nebo jen vrozený vkus. Prostor je využit beze zbytku, každý metr plochy je pořešený, každý kámen má svoje místo a svou orientaci. Musíte to s pokorou přijmout, nebo se šaman rozzlobí. Je to jak z Hospody na mýtince - nejhorší je, když mu do ní chodí lidi.

Miro nám podává orosené Karlovačko z kbelíku se studenou vodou (elektřina tady není), usedáme na terasu a necháváme působit genius loci. Poté nás Miro provede základnou a lezeckými sektory a my už víme, že zbytek pobytu chceme strávit tady. Bydlet se dá ve velkém společném apartmánu, ale k dispozici jsou i 2-3 menší pokojíčky, spát se dá i na matracích v přístrešku pod olivovníkem. Do pár dnů se něco určitě uvolní.

V předvečer stěhování jdu na základnu na pivo, abych se ujistil, že nám Miro něco uchystal. Obyvatelstvo už má dolezeno a vegetují na terase. Jsou tady výkonnostní lezci, dovolenkáři, adventuristi a globetroteři. Američanka, co si vyjela po Evropě na kole a to ji tady někde ukradli, tak teď třetím měsícem přemýšlí, co dál. Později mě Soňa taktně upozorňuje, že jí nejspíš ukradli i veškeré spodní prádlo. Španěl, co jede na motorce kolem světa - plánujete to na 4-6 let, tak ten měsíc v teple tady ho už nezabije. Dávám řeč s dvěma našinci - nabušený Slovák a tetovaný Čech. Nabušený vypráví o „peknom osem áčku v traverze“…no bicák by na to asi měl. Tetovaný si spíš pochvaluje víno - jeho bicák vidím tak na 6b. Spíš mě zaujme jeho opálená přítelkyně, která se okolo producíruje v bílých, pěkně zaříznutých bikinách.

Druhý den ráno vyrážíme na základnu všichni. Normálně vozí Miro hostům bagáž na své loďce z přístavu, ale to je pod naši námořnickou úroveň. My máme svého Jupitera - nafukovací kánoi s pohonnou jednotkou Honda 2.3 HP, čili, jak říká náš Jašík, o síle dvou koní a jednoho hříbátka. Základna má svůj dokonale chráněný minipřístav, takže s kotvením není problém. Tetovaný a Nabušený s přítelkyněmi odjeli domů a my teď máme jejich pokoj. „Tady si vemte pokoj po Rebčíkovi s Mrázkem“, ukazuje nám Miro bydlení. Cože?? Tetovaný byl Tomáš Mrázek, dvojnásobný mistr světa v lezení na obtížnost?? Škoda, mohl jsem s ním klukům udělat aspoň motivační fotku. No nic, budu spát v mistrovské posteli, není možné, že bych nějaké fluidum nepobral. Po první noci se probouzím s trenýrkama řádně zaříznutýma do těla - sakra, asi jsem si vybral špatnou stranu postele. Jinak bouldrovat se dá hned po probuzení - jedna stěna pokojíku je celá tvořená skálou a do ní jsou vsazené rozlehlé palandy.

Běžný den na základně vypadá asi takto: První nedočkavci začnou cinkat expreskama asi tak po sedmé hodině. Skála, chcete-li útes, je vzdálená asi tak 7 kroků. Výška až 40 metrů, přes stovku dobře zajištěných cest obtížnosti od 5a po 8a. Cesty v nejvyšším sektoru jsou rozdělené na 2-3 délky různé obtížnosti, každá délka je zakončená slaňákem. Skála je pevná, strukturovaná, chyty neobroušené, v některých cestách řežou až moc. Pročítám si názvy cest na skále: Piča, Extáza, Post Coitum, o kus dál Bolí mě lulek…co se asi stavěči honilo hlavou? Dopoledne se dá lézt tak do desíti (byli jsem tam v červenci), pak už je příliš horko. Jen jeden sektor (Shadow) je proti slunku chráněn skalní věží. Večer je pak lezení příjemné až po 6 hodině. S parťákem si starosti dělat nemusíte. Vždycky je někdo poblíž. Přes den je na programu kvas ve stínu borovic, koupání v moři, slackline, opalování na skalkách okolo - puritáni ať se raději moc nerozhlíží. Jdu se takhle zchladit na plážičku u přístavu a z moře proti mě vystupuje nymfa, vyspělá a odhalená, a hned na mě: Nechceš se mnou lozit? A tak jsem se seznámil se Zuzkou, osmičkářkou s pětkama, která zde trávila dovolenou se svým mužem, lezeckým instruktorem. Sympaťáci od pohledu. Spolu lézt nemohli, protože se museli střídat v péči o své batole. Tak co bych jim nepíchnul, že? Takových příštipkářů jako já tam bylo víc, takže v praxi to pak vypadalo asi takto: sešli jsme se pod skálou, Zuzka vytáhla Piču a další tři se na ní pěkně shora vystřídali. Může to znít jak scéna z laciného porna, ovšem na Cliffbase lezecká realita.

A co je na Cliffbase ještě tak jedinečné? To moře, jak je na dosah. Představte si, že dolezete nějakou pěknou vypečenou cestičku, třeba si zlepšíte i svoje osobní maximum (na 5c v mém případě), slunko už pomalu zapadá a vy celí upocení sundáte sedák a vše pod ním a vrhnete se ze skaliska do osvěžující, průzračné slané vody…extáze. Pak si na terase natočíte džbánek červeného a v družném hovoru si sdělujete zážitky, pod vámi šumí a voní moře, v dálce světla vzdálených ostrovů a nad nimi hvězdy…tak zase někdy, na Cliffbase.

— Dusan Staniek 2013/10/01 13:15