OSTAŠSKÉ STŘÍPKY OČIMA JEDNOHO Z AKTÉRŮ

Úvod

Představte si, že mám doma ženu, která (ač se mnou slušně vychovaní manželé nebudou asi souhlasit) je tou nejlepší ženou ve mně známém vesmíru. A ta žena spočítala, že nás na Ostaši bylo přes sedmdesát. Z toho asi 30 dětí. Slušný. Pak si taky představte vojenskou přehlídku pancéřových vozidel (nebo oslů) kombinovanou se sborem sólových zpěváků a máte poměrně jasný obraz o tom, jak na Ostaši hrály kytary, housle, violoncello a pěl několikahlavý sbor. Zkrátka bylo, nebylo….

Kapitola první: Vzpomínka na kamaráda

Měli jsme dobrého kamaráda, navíc skvělého parťáka na laně. Já osobně jsem s ním v Teplicích prožil krásné chvilky v Údolní spáře na Hlásku a v Kalamárce v Martinských stěnách. V hlavě mi vzpomínka na něj zůstane na vždy, ještě by to chtělo nějakou tu vzpomínku ve skalách. Tak tedy kovárnu na záda a valíme pod linku, kterou jsem měl vyhlédnutou z minulého roku. Ježišmarjá kruhy. Někdo to udělal. Představa o cestě byla jasná, klasická linka, nic moc těžkého. Zklamání bylo, ale nová linka nalezena jest a už se sápu na hrb Vaškovi a zavrtávám první navrtávák. Vedle kruh a už to hezky tvrdne. Půlhodinky zevlování a teď je ten správný čas vyzkoušet si, co že se to ta Blanka na té své škole naučila. Ač zmiňovaná ještě vysokoškolského diplomu v oboru geologie nedocílila, už ho vrací. Hrot, který podle všech dostupných analýz a výzkumů, měl se poroučeti do údolí, vesele odolává až půlmetrovým tlamám obrovitého a obtloustlého horolezce. Tento sune se vzhůru a za hlasitého nadávání, byvše zamotán do smyček, na jedné z nichž vrtačka visí, vrtá díru na druhý kruh. A už je tu bouřka. Ze všech stran stahují se mračna, obecenstvo mizí, skály utichají. Tiché usínání mezi občasnými kapkami deště ukončuje rozhodnutí linku dokončit. Ještě hodiny a další hodiny a další hodiny a je tu slaňák s knihou, ve které se po přelezu druhého v pořadí, objevuje: „Nebe nepočká IXa, věnováno památce na Filipa Zahradníka, tragicky zesnulého ve Vysokých Tatrách v červnu 2012.“ Důstojná linka, u níž se z klasické plánované šestky vyklubalo ono IXa po zjištění, že sousední lehčí cesta je za VIIIc. Zbytečná čísla…ale to už nám pěkně leje, takže to bylo na poslední chvíli. (Slušelo by se možná napsat o cestě něco více: najdete jí na věž „Slunečná“ v části teplických skal zvané „Bašta“. Jedná se o pěkné stěnové lezení po velkých chytech bez stupů a následující krok za boule. Po dvaceti metrech se dvěma kruhy a hodinami se cesta napojuje na cestu „Pod slaněním“. Autory jsou Petr Resch a Vašek Sýba.)

Kapitola druhá: Jak na Starostu

Jednoho dne jsme vylezli na Starostu a to rovnou nejparádnější linkou, tedy cestou Slunovrat. To se seběhlo asi takto – kluci nejprve vykoupili spárové rukavice u Čady v Teplicích a pak jsme se ocitli pod stěnou. Nahoru od turistické cesty vede asi 45 metrů vysoká spára všech rozměrů až po kousek komínu, jenom ne rozhodně na žábu. První kruh asi v patnácti, druhý kdesi v nedohlednu v místech, kde spára končí. Obalen jsa vším možným, vyrážím vstříc dobrodružství. Cesta má v průvodci hvězdičku a to rozhodně oprávněnou (dal bych i dvě). Procházející davy turistů mohou sledovat boj drobné postavičky mizící různými částmi těla do útrob pana starosty a klející tu nad zavklíněným kolenem (hrozícím amputací nohy), tu nad špatně uvázanou koulí z lana nazývající se dětská hlavička (v originále Kinderkopf). Víc hlav, více rozumu, více hlaviček, více jištění…a tak dále a tak dále, až je tu kruh na konci spáry. Postupně se do štandu dostávají i další postavičky, zatímco nahoře už část družstva oplácává vrcholovou plotnu. A vrchol a knížka. A v ní obtížnost VIIIc saských, namísto VIIc pěkně poctivých starých českých. Ale to je jedno, rozhodující je ta CESTA. A samozřejmě aktéři tedy já, Vašek, Adam a Jirka, u kterého stále ještě vítězí nostalgie nad starými časy v jakémsi pražském oddílu nad pragmatismem, že nejlepší oddíl, je ten berounský.

Kapitola třetí: Cikánka

Potkali jsme Cikánku. Stála tam vyzývavě kousek od vrcholu hory Ostaš. Vystřídalo se nás na ní dobře patnáct. Včetně žen a dětí. Psa jsme přivázali a tak dole vyl a hrabal si díry. Doporučení: Na Cikánku je dobré si vzít rukavice! (aby snad nedošlo k mýlce – Cikánka je nejvýraznější věží Ostaše).

Doslov

No semlelo se toho, že by to na knihu vydalo. Tak třeba Péťa a Jindra Reschovi lupli na druhém 7- v kuse, Blanka dokonce 7+!!! Jindra poctivě vyváděl a tahal za sebou kroužek spokojených spolulezců a spolulezkyň. No a Venca Sýba – ten to prostě valil (aniž by se nalil). „Plechová slepice“ za IXb a další devítka a nějaký osmy. Taky jsme si užili Šmíďákův „Direkt Skiklubu“ na Sokola, parádní spáru za VIIc, abychom pak mohli s hrůzou sledovat, jak Čenda smýká komín „Traverzové“ na stejnou věž. A taky jsem hapal. Vypochodoval jsem ze stěny s háčkem při zavrtávání kruhu. To vás tak pěkně vykatapultuje do prostoru, že na nějaký kontrolovaný pád můžete zapomenout. Brrr. Kdo chtěl boulderovat, boulderoval, bylo na čem; kdo chtěl baštit borůvky, nebaštil, ale cpal se, bylo čeho; kdo se chtěl opalovat, měl prostor; kdo chtěl prát, byla k dispozici aviváž…A určitě jsem na něco zajímavého zapomněl, ale na to už mám pomalu nárok…

Petr Resch, srpen 2012

(ježišmarjá, taky jsem visel na kládě, skoro bych zapomněl – to Vás tak v rámci doprovodného programu Fesťáku pověsí za ruce na oblou kládu nad bazének a čeká se, až uzrajete, tohle opakujete donekonečna v pavouku soutěže, až porazíte všechny sprosťáky, co se vás snaží setřást – moc zábavné, teda pro publikum určitě, uf)