Ostašské vzpomínky

Stárnu, blbnu. Jak se to pozná? Tak třeba se mi líbí čtyřicátnice. Nebo, začínaj se mi líbit i takový úchylárny, jako ohlemzaný spárokomín bez jištění, kdy je člověk nikoli rád, že si hezky zalezl, ale že přežil a dokonce si ani nic nezlomil. Ale hlavně po osmnácti letech ježdění na Ostaš těžce propadám nostalgii a sentimentu. Jak jinak si vysvětlit, že jsem tam rád s tou bandou, s lidmi, které třeba jen jednou za rok potká, obejme, podá ruku, vlepí jim hubana. Zajímavý, sledovat ty osudy, vývoj, zrání. Raději nechci domyslet, co si o mě myslí ti okolo. Ale to je mi ukradený. Mám tu Ostaš rád, mám rád lidi, který se tam jedou setkávat. A to setkání může mít hned několik podob. Blíže se u některých pozastavím, abyste si nemysleli, že jsem se zbláznil už dočista.

Setkání první – u lezení

No tak jsme horolezci, že. A jezdíme tam do skal. Logicky tento rozměr není možné opominout. Takže, lezlo se. Někteří začínali úplně, někteří znovuzačínali po dlouhé dvacetileté pauze a najdou se i tací, kteří lezou víceméně denně a pouze se přeorientovali na adršpašský charakter. A jak víme, Ostaš je takový instantní malinký Ádr. Jo kdybyste náhodou měli problém s použitím Ufonů, tedy jakože, jestli je to etické, snižuje hodnotu výstupu apod., tak já jsme si to po tápání pro sebe vyřešil. Zásadně je nepoužívám v komínech (proto taky žádnej nevylezu). Lezlo se všude možně, krásným novým objevem byly Supí skály, část to sousedních velikých bratrů a sester z Teplických skal. Tato menší roztroušená a klidná oblast nabídla vše, co naše banda potřebuje. Prostor pro vybláznění dětí i lezení od dvojek po desítky. I na tom lezení je vidět veliký posun některých členů ostašského klanu či „rodiny“ (které ovšem nevládne Al Capone, ale Al Caponiová). Stále více lidí si něco vyvede. Zůstávají však i pevně definované hodnoty v podobě lezců unavených po první cestě i blokujících svým úsilím půl dne jednu cestu.

Setkání druhé – u hrníčku kávy

Byla zima, ač nebyl mráz. Není nic lepšího, než se po chladné noci (zvláště, když celý den není o mnoho lépe) chopit teplého hrníčku s kávou, čajem, či (světe kam to kráčíš!!!) horkou vodou. Ne nadarmo prostě není možné opustit tábor před půl jedenáctou. To zkrátka neumíme. Do té doby kolují zkazky, honí se věci do práce i se přemlouvají děti, aby konečně něco začaly dělat.

Setkání třetí – v nemocnici

No tak letos to byla pohoda. Vlastně jen ten jeden výjezd sanitky kvůli zlomené ruce a pohmožděnému břichu. Já to říkám pořád – nelezte tam (na ty stromy), spadnete! Byly ročníky, kdy nás náchodská nemocnice brala tak nějak jako běžnou součást každodenní rutiny a personál se tázal, kolik nás tam na té Ostaši ještě je, aby případně posílil služby.

Setkání čtvrté – u kultury

A zase ty dlouhé večery a noci. Krom klasické produkce se podařilo začlenit i další obyvatele kempu. A hrálo se a zpívalo a byla soutěž ve stavění domečků a vyprávěly se příběhy až neuvěřitelné. Mimochodem, když jsme u těch vyprávění – určitě se letos stavte na podzimní Kozelce, těším se moc na přednes trojice berounskohořovických horolezců, kteří vylezli v jižní Americe a opravdu krásný kopec dost těžkou cestou.

Setkání páté – logopedické

V rámci vylepšování celkové kvality života v „rodině“ jsme letos jeden večer věnovali výslovnosti. Někteří z nás mají totiž problémy s písmenkem „R“. No trénovali jsme poctivě a výsledek se dostavil. Došli jsme k závěru, že písmenko „R“, nebo nedej bože „Ř“ zbytečně zatěžuje český jazyk a některé jedince staví do trapné role. No „trapné role“. To je hnus! Do budoucna tedy budeme tato ošklivá písmenka vynechávat. „Tapné ole“, zní mnohem lépe.

Mějte se kásně!

Pet Esch

Více fotek najdede ZDE